Ladislav Šnelly: Dokud bude šance, budeme bojovat

Ladislav Šnelly: Dokud bude šance, budeme bojovat

Ladislav Šnelly poprvé vstoupil na žíněnku v pěti letech, tehdy jen jako doprovod svého bratra, ale okouzlila jej natolik, že na ní zůstal dosud. V osmnácti letech se dostal do Centra olympijské přípravy v tehdejším Sovětském svazu, kde nejen zápasil, ale zároveň zde vystudoval vysokou školu se specializací „trenérství zápasu řeckořímského“. Od roku 2012 působí jako reprezentační trenér, dnes má na starost U17 a U20.

Vzpomeneš si na den, kdy jsi poprvé vstoupil na žíněnku? Kolik ti bylo, když jsi začal trénovat?

Asi se nedá říci, že bych si ještě dnes mohl reálně vzpomenout na okamžik, kdy jsem poprvé vstoupil na žíněnku, protože už je to v očích dnešní generace vnímáno zřejmě jako pravěk J, ale vím, že to bylo na tu dobu v nezvykle nízkém věku. Bylo mi 5 let a byla to spíše taková souhra okolností a náhod. Mám o 3,5 roku staršího bratra, kterého můj otec přivedl do školní tělocvičny, kde v té době trénovali brodští zápasníci, a protože zřejmě nevěděl, co v době, kdy se bratr věnoval tréninku se mnou, nechal mě v té tělocvičně také, abych na bratra počkal. No a po určité době si zřejmě trenéři řekli, že když už v té tělocvičně také jsem, bylo by nesmyslné, abych jen koukal a „zahálel“ a tak nějak spontánně mě začlenili do tréninku s o spoustu let staršími kluky. A tohle vlastně zřejmě rozhodlo o tom, že už jsem u tohohle sportu zůstal až do dnešních dnů.  

Jak probíhala tvá zápasnická kariéra?

Řekněme, že moje zápasnická kariéra byla především hodně dlouhá a tím pádem i různorodá, protože jsem se jako aktivní sportovec se žíněnkou loučil až ve svých 43 letech. Na druhou stranu byla ale i díky spoustě poměrně vážných zraněních, které mě v průběhu těchto let postihly, mnohdy značně trnitá. Nicméně přesto přese všechno, bych na rozhodnutí věnovat zápasu celý svůj život, naprosto nic neměnil. V průběhu let jsem zápasil vlastně na všech úrovních, od řekněme té nejnižší úrovně oblastní, přes republikovou až po tu nejvyšší mezinárodní, kdy jsem na akcích reprezentoval ČR, případně zápasil v německých ligových soutěžích. No a všechny tyhle úrovně, zpětně vzato, pro mě měly a dodnes mají, své kouzlo. Začínal jsem v Havlíčkově Brodě, strávil jsem 4,5 roku v Moskvě v ruském národním sportovním centru, které neslo název „Centrum olympijské přípravy“, působil jsem v pražském Olympu a v roce 1996 zakotvil v Chomutově v klubu Czech Wrestling Chomutov, ve kterém působím dodnes. Když se nyní díky tvé otázce zamýšlím nad tím, co se mi v zápase jako sportovci vlastně povedlo a co ne, říkám si, že to sice samozřejmě mohlo být ještě i mnohem lepší, ale na druhou stranu si ani nemyslím, že bych se musel za svoji kariéru nějak stydět. Asi vše mělo být přesně tak, jak to nakonec bylo, včetně toho dobrého i zlého.

Co považuješ za svůj největší úspěch v zápasnické či trenérské kariéře?

Hmmmmm, já pevně doufám, že mě ten největší úspěch ještě teprve čeká. No ale abych ti úplně neutíkal od odpovědi. Měl jsem to štěstí, že už jsem zažil i medailové úspěchy, a to i na vrcholných mezinárodních akcích. Dokonce se mi splnil i dětský sen, vyslechnout si na stupních vítězů českou státní hymnu, ale i tak za jednoznačně největší úspěch považuji to, že jsem se mohl, mohu, a chci věřit tomu, že se i nadále budu moci, věnovat zápasu na plný úvazek, ať již jako profesionální sportovec nebo jako profesionální trenér. Co více si člověk může přát, než aby mohl celý svůj život dělat to, co ho baví a co je jeho srdeční záležitostí. A pokud se tohle splní, pak je šance, že přijdou i ty reálné sportovní úspěchy, charakterizované nějakou tou zlatou, stříbrnou nebo bronzovou medailí. 

Od kdy působíš jako trenér a proč ses rozhodl pro tento směr?

Tak na tohle bude trochu složitější odpovědět, protože mně se poměrně velkou část mého sportovního života souběžně protínala činnost jak sportovce, tak i trenéra. Ale řekněme, že na nějaké přeci jen vyšší úrovni jsem trenérskou činnost začal vykonávat zhruba od roku 1994. Je těžké odpovědět na to, co všechno sehrálo roli nebo mě ovlivnilo při rozhodování se, kam dále směřovat svůj sportovní život, ale řekněme, že jsem v tomhle směru tak trochu dítětem štěstěny. Celý život jsem měl a vlastně stále ještě mám štěstí na osoby, které se objevovali či objevují v mé životní blízkosti, a to pro mě vždy v té nejpotřebnější chvíli. No a někdy jsem se pro změnu zase ve správný čas a na správném místě objevil v blízkosti těchto lidí já. Prostě shoda pro mě příznivých okolností a náhod. Každopádně jednoznačně prvními, kteří způsobili to, že se v českém zápase pohybuju až do dnešních dnů, byli a jsou moji rodiče. Jak tatínek, tak maminka dělali již od mého dětství všechno pro to, abych to, co dělám, dělal pořádně a sport vnímali jako způsob mé seberealizace, ve které mě maximálně podporovali. Druhým, nicméně zřejmě naprosto klíčovým člověkem, který ovlivnil celý můj, a nejen sportovní, život, byl pan PaedDr. Petr Kment. Byl to člověk, který toho v zápase dosáhl tolik, že se s výjimkou Vítězslava Máchy, již nikomu do dnešních dnů nepodařilo k jeho sportovním úspěchům ani, byť jen vzdáleně, přiblížit. No a tenhle pro mě po sportovní stránce v podstatě adoptivní otec, stál za tím, že jsem v necelých 19-ti letech odešel na 4,5 roku do tehdejšího Sovětského svazu, kde jsem dostal šanci nejen na té nejvyšší úrovni aktivně zápasit, ale i souběžně vystudovat vysokou školu se specializací „trenérství zápasu řeckořímského“, přičemž toto vzdělání je dodnes, díky TOP kvalitě sovětského, potažmo ruského, zápasu v celém světě považováno za tu nejvyšší možnou trenérskou kvalifikací, kterou lze získat. Vypočítávat osoby, kteří mě doprovázeli a doprovázejí na mé sportovní cestě, by bylo nekonečným příběhem, a tak snad ještě zmíním alespoň dva důležité členy této „společnosti“. Patří sem v první řadě moje rodina, především pak moje manželka Jana, která, i přes veškerá omezení a odříkání si v osobním životě, která sport na vrcholové úrovni přináší, tuhle „káru“ se mnou táhne dál. No a pak je tu ještě jeden člověk, bez kterého bych aktuálně nikdy nemohl dávat zápasu tolik, kolik mu dávám a tím je pan Mgr. Tomáš Douda, se kterým již 10 let společně zabezpečujeme chod mého aktuálně mateřského oddílu Czech Wrestling Chomutov. Bez jeho podpory a bez vytváření podmínek pro moji trenérskou práci by nic z toho, co dělám, nebylo naprosto možné.

Od roku 2016 jsi působil jako reprezentační trenér řeckořímského zápasu, prožil jsi se zápasníky olympiádu v Riu, jak na toto období vzpomínáš?

Ono to vlastně bylo trochu jinak, než jak je uvedeno v otázce, protože já jsem úplně nejdříve působil od roku 2012 u reprezentačního týmu U17 a odtud na podzim roku 2015 přešel na krátkou epizodu k reprezentačnímu týmu dospělých. K této změně došlo více méně nečekaně a opět v podstatě jen díky určité shodě okolností a náhod. V létě roku 2015 se Svaz zápasu, na základě neuspokojivých výsledků týmu, rozhodl provést personální změny na postu trenéra reprezentačního týmu dospělých se záměrem obsadit vedení týmu jedním zahraničním a jedním českým trenérem. Tento záměr se Svazu zápasu podařilo realizovat na začátku měsíce října 2015, kdy do funkce jednoho ze dvou reprezentačních trenérů angažoval trenéra z Běloruska a jako druhého pak mě s tím, že se společně pokusíme připravit tým k Olympijským kvalifikačním turnajům a tím i k nominaci alespoň jednoho závodníka na OH 2016. Bral jsem to tenkrát jen jako přestupní stanici na dobu cca 9 měsíců, které zbývaly do OH v Riu s tím, že se po skončení OH znovu vrátím k práci u reprezentačního týmu U17. Jenže pak vzali věci trochu jiný spád, než by byl býval kdokoliv očekával. První zděšení nastalo, když jsme přišli k týmu a zjistili, v jakém stavu se jednotliví reprezentanti nacházejí, a to jak po stránce fyzické, tak ale především po stránce psychické. Kluci byli rezignovaní, bez jakékoliv sebedůvěry v sebe sama a mnozí se v tomhle stavu nacházeli navíc již tak dlouho, že, dle jejich slov, si už ani sami nepamatovali, kdy naposledy na mezinárodní žíněnce vyhráli, byť jen jedno jediné, utkání. Pochopili jsme, že nás všechny čeká spousta práce a dlouhá cesta k velmi vzdálenému úspěchu, která bude muset vést především přes navození vzájemné důvěry a pozvednutí psychické pohody závodníků, která povede i ke zvýšení jejich sebedůvěry a víry v možný úspěch. Bohužel po dvouměsíční, dovolím si tvrdit úspěšné, spolupráci s běloruským trenérem, jsem zůstal u týmu sám, protože on se musel z rodinných důvodů vrátit zpět domů. Protože velmi rychle se krátící čas, zbývající do Olympijských kvalifikačních turnajů již v podstatě znemožňoval angažování kohokoliv dalšího, rozhodla daná situace o tom, že zbytek přípravy absolvuji s týmem už pouze já. Pro mě to v podstatě znamenalo, že se v následujících zhruba 6 měsících nepodívám domů, protože většina přípravy byla naplánována do zahraničí, což vzhledem k tomu, že jsem měl v té době doma pěti letou, tří letou a půlroční holčičku, nebylo zrovna jednoduché rozhodnutí. Nicméně ve sportu už to tak občas, respektive poměrně často, bývá, že osobní život musí jít stranou, a tak jsem se, za podpory své manželky, do tohohle „vlaku“ rozhodl nastoupit. No, a protože i bláznivé činy, bývají občas odměněny nějakým tím úspěchem, stalo se téměř nemožné a společnými silami se nám podařilo restartovat tým natolik, že s blížícími s kvalifikačními turnaji jsme začali všichni pomalu, ale jistě, věřit v možný úspěch, přičemž to, že tomu uvěřili i samotní závodníci, bylo naprosto rozhodujícím faktorem. Odjeli jsme na první kvalifikační turnaj do Srbska a přivezli odsud dvě 3. místa. Kdyby nám tohle někdo řekl o půl roku dříve, asi bychom si mysleli, že se zbláznil, ale místo toho jsme odjížděli domů zklamaní, protože na OH postupovali pouze první dva závodníci z každé hmotnostní kategorie. Postup nám tak utekl o jedno jediné utkání, respektive v případě Artura Omarova dokonce cca o 60 sekund, protože to byl čas, který ho v předposledním utkání dělil od přímého postupu na OH. Druhý kvalifikační turnaj se nám v Mongolsku z mnoha důvodů bohužel výsledkově nepodařil, ale na poslední třetí turnaj jsme do tureckého Istanbulu odjížděli opět s vírou v úspěch. Bohužel se ale nakonec happyend nekonal. Artur Omarov po výborných výkonech narazil ve čtvrtfinále na Němce Kudlu a prohrál s ním po velmi sporném verdiktu rozhodčích při bodovém stavu 2:2 a to i přesto, že německý reprezentant, na rozdíl od Artura, neprovedl žádnou technicky hodnocenou akci. Byl to tak trochu hořko-smutný konec kvalifikací, kdy ani vybojovaná dvě 3. a jedno 5. místo nakonec nestačila k postupu na OH. Dodnes tak trochu se smutkem vnímám fakt, že oba dva zápasníci, kteří Artura Omarova vyřadili z účasti na OH, obsadili na OH v Riu 3. respektive 5. místo. Jenže na „kdyby“, se ve sportu nehraje, a tak jsou tyhle myšlenky vlastně zbytečné. Každopádně to pro mě, zpětně vzato, byla naprosto neopakovatelná trenérská zkušenost, která, do jisté míry i trochu překvapivě, neměla daleko k happyendu. Vzhledem k tomu, že mě na posledních dvou akcích už v roli dalšího trenéra doprovázel i Václav Scheiner st., se kterým jsem se já i Svaz zápasu v průběhu kvalifikací dohodli, že následně tým dospělých převezme, vrátil jsem se po skončení své mise a na vlastní žádost zpět k mládežnickým reprezentacím.  

Z dospělých reprezentantů jsi přeskočil k vedení juniorské reprezentace. Je velký rozdíl ve vedení dospělých a mládeže?

Uvedu nejdříve na pravou míru tyhle mé „přeskoky“. Po skončení mé anabáze u reprezentačního týmu dospělých jsem se vrátil zpět k týmu U17. Na konci roku 2016 pak došlo z rozhodnutí Svazu zápasu a na základě žádosti trenéra Zdeňka Švece, který v té době zastával funkci reprezentačního trenéra U20 a žádosti mé, k technickému, personálnímu a ekonomickému sloučení týmů U17 a U20 na nový Olympijský cyklus. Díky tomuto sloučení a díky internímu rozdělení odpovědností jsem tak přešel jako trenér především k týmu U20, nicméně i nadále plním své úkoly i u týmu U17, přičemž v obdobném postavení, jen opačném, působí i trenér Zdeněk Švec.

Potud vysvětlení a nyní již k tvé otázce, jestli je nebo není rozdíl ve vedení týmu dospělých a týmu mládeže. Jsem přesvědčený o tom, že to rozdíl je, a to rozdíl diametrální. Já to vnímá jako v podstatě dvě naprosto odlišné trenérské činnosti a role. Zatímco v pozici trenéra dospělé reprezentace se trenér nachází spíše v roli sportovního manažera a psychologa, přičemž reálná trenérská činnost je směřována spíše k vyladění sportovní formy na ten nejdůležitější okamžik, tak v případě trenéra mládeže tvoří naopak gró jeho funkce činnost trenérská (výuková), protože v tomto věku, na rozdíl od věku dospělého, lze sportovce ještě po sportovní a pohybové stránce výrazněji formovat. No a k této činnosti se ještě u mládeže přiřazuje i činnost řekněme „pedagogická“, protože i v této oblasti má trenér jedinečnou možnost formovat charakter a návyky mladého sportovce, které v pozdější době budou do značné míry rozhodovat o jeho úspěšnosti či neúspěšnosti nejen ve sportu, ale i v soukromém životě. No a tenhle rozdíl byl pro mě vlastně i tím nejzásadnějším důvodem, proč jsem se chtěl od dospělé reprezentace vrátit zpět k té mládežnické.

Kdo myslíš, že má z našich mladých zápasníků dobře nakročeno k profesionální kariéře?

Je mi jasné, že ode mne zřejmě očekáváš konkrétní jména, ale já bych rád na tuhle otázku odpověděl přeci jen trochu jinak. Myslím si, že máme spousty šikovných kluků, mezi kterými lze již dnes najít nejen medailisty z mezinárodních turnajů, ale dokonce i medailisty z ME U17. Nicméně by mi přišlo trochu nefér jmenovat pouze některé jednotlivce, když v tomhle věku jde, nebo by alespoň mělo jít, více než o aktuální výsledky, především o schopnost se technicky, fyzicky a mentálně připravit na budoucí sportovní kariéru mezi dospělými. Navíc specifikum mládežnických kategorií, a u úpolových sportů to platí dvojnásob, je i v tom, že na sportovní výkonost má obrovský vliv fyzická a mentální vyspělost jedince, což je proměnná, která se může kdykoliv, třeba i ze dne na den, změnit. Takže má odpověď na tvoji otázku zní, že dobře nakročeno ke kariéře profesionálního sportovce má kterýkoliv ze současných i budoucích reprezentantů, který bude ochoten podřídit zápasu a tím pádem i potencionálnímu úspěchu úplně všechno a bude zápas vnímat nejen jako sport, který aktuálně provozuje, ale především jako svoji srdeční záležitost a životní cíl.

U mládeže je velkým zlomem puberta, mnoho velkých sportovních talentů skončilo právě s jejím příchodem. Přijdou první lásky, jiné zájmy a zápas jde na vedlejší kolej. Trenér tedy musí být i dobrý psycholog, aby dokázal vycítit změnu a případně na ní reagovat. Je to u mladých zápasníků časté?

Co na tohle odpovědět? Samozřejmě ani zápasu se tohle specifikum nevyhýbá. Ono by to asi ani nebylo normální, kdyby se vyhýbalo J Stejně tak je samozřejmě pravdou i to, že trenér musí v takových chvílích na sebe převzít funkci psychologa, nicméně přiznejme si po pravdě, že jeho schopnost reálně ovlivnit popsanou situaci je do značné míry mizivá. Přeci jen o něco větší možnost pomoci mají v těchto situacích rodiče, ale ani tady není úspěšnost řešení popsaných krizí příliš vysoká. Vnímám to tak, že i tohle ke sportovnímu životu bohužel patří a snažím se to brát pragmaticky. Jsou věci, které změnit mohu a jsou věci, které naopak změnit nemohu a tohle je bohužel jedna z nich. Každopádně si nemyslím, že by tohle bylo tím největším problémem, který zápas postihuje s ohledem na předčasné ukončování sportovní kariéry mladých sportovců. Jsem přesvědčený, že mnohem větším problémem pro současný český zápas je téměř nulová vidina perspektivy se tímto sportem odpovídajícím způsobem uživit. Jsem přesvědčený, že dokud český stát nenajde způsob, jak vytvářet i pro menšinové sporty, kterým zápas jednoznačně je, trvalá a alespoň standardně placená pracovní místa, budeme jen velmi složitě motivovat sportovce, ale i samotné rodiče sportovců k tomu, aby zápasu obětovali vše, co je mu zapotřebí obětovat. Přijmout stávající stav jako normu, popřípadě jako nezměnitelný fakt je pro mě o to složitější, když ze zkušeností vím, že v okolních státech je vytváření sportovních perspektiv státem naprosto normálním a přirozeným jevem a stavem. O to složitější je pak závodníkům z těchto zemí konkurovat. Pro mě vlastně není největším „hrobem“ současných mladých zápasníků jejich puberta, ale jednoznačně věta, kterou slýcháme od rodičů mladých sportovců téměř na denním pořádku, a která zní: „Zápas ho živit nebude, takže jen ať pěkně studuje a plní si veškeré své soukromé povinnosti. A zápas, pokud chce, ať si klidně jako doplněk dělá, ale až po splnění si všech svých osobních povinností“. Obávám se, že dokud se tento stav nezmění, budeme bojovat spíše než se sportovními soupeři, s větrnými mlýny.

Juniorská reprezentace nezahálí ani o prázdninách, máte za sebou první soustředění. Co vás ještě v dohledné době čeká?

Tohle je při aktuálním dění téměř nezodpověditelná otázka. Od chvíle, kdy byla rozvolněna opatření spojená s korona virem, jsme postupně absolvovali s reprezentačním týmem U17 a U20 pět tréninkových kempů v ČR a aktuálně se nacházíme s U20 na kempu v polském národním Olympijském centru v Zakopaném. Vzhledem k tomu, že zatím stále ještě platí, že umožní-li to situace, proběhne v prosinci letošního roku buď ME nebo MS kategorie U20, snažíme se směřovat přípravu k tomuto vrcholu. Nicméně reálná situace v ČR, ale především v zahraničí je pro nás z pohledu perspektivy sportu bohužel natolik nečitelná, že je jen velmi těžké hledat motivaci k dennodenní tréninkové dřině, která je spojena s přípravným obdobím, ve kterém se, s ohledem na prosincový vrchol, aktuálně nacházíme. Ten stav by se dal popsat asi jako takový pall mall odhodlání a bezmoci v jednom. Ale protože i tady platí, že jsou věci, které ovlivnit lze a věci, které ovlivnit nelze, snažíme se být maximálně nad věcí a brát tento stav tak, jak je, což v případě zápasníků znamená, že dokud bude šance, budeme bojovat.

Teď máme za sebou velkou zkoušku v podobě korony. Jak jsi jí prožíval ty coby trenér? Myslíš, že nás podobná opatření budou čekat i v budoucnu?

Přiznám se, že mé pocity jsou veskrze smíšené. Od doby, kdy nastal stav spojený s korona virovou pandemií jsem si přečetl a vyslechl spousty názorů a vyjádření známých i méně známých osobností o tom, jak je všechno špatné, pro něco dobré, jak nás tahle situace donutila zpomalit a zamyslet se nad sebou a svým životem, jak k sobě máme mnohem blíže, popřípadě jak jsme v sobě díky tomu, co se děje, objevili solidaritu a schopnost si nezištně pomáhat. Nechci a nedovolím si tyhle názory rozporovat, protože kus pravdy v nich určitě najít lze, nicméně já to takto úplně nevnímám. Mě soukromě, ostatně jako určitě i většině sportovců a trenérů, tahle situace obrátila, a do jisté míry stále ještě obrací, život úplně naruby. Vlastně si ani neuvědomuji, že bych někdy žil způsobem, ke kterému mě přinutily okolnosti poslední doby. Je pravdou, že jsem prožil krásné období, kdy jsem byl dennodenně v kontaktu se svými třemi dcerkami a manželkou J, čímž jsem s nimi strávil nejspíše víc času, než za předchozích „X“ let našeho společného života. Stejně tak je pravdou, že jsem získal možnost přemýšlet nad věcmi z určitého nadhledu a v určitém klidu, který by mi jinak běžný sportovní shon asi neumožnil. Ale já, a v tom jsou možná právě ukryty ty mé smíšené pocity a odlišný názor na věc, si díky tomu vlastně uvědomil, že, parafrází jednoho známého českého filmu, „tento způsob života zdá se mi poněkud nešťastným“. Uvědomil jsem si, že byť mi tahle doba přinesla i nezpochybnitelná pozitiva, především pozitiva v soukromém životě, byť svoji rodinu miluji nade vše a byť čas, který mohu být se svými blízkými je nádherný a k nezaplacení, tak toužím po tom, vrátit se co nejdříve zpět k životu, který jsem žil před korona virem. Je dost dobře možné, že tohle mé vyjádření budou někteří vnímat jako moji sobeckost, ale já to tak prostě cítím a nemá pro mě smysl se schovávat za milosrdnou lež, která by více korespondovala s veřejnými vyjádřeními. Ptáš se mě, jestli si myslím, že nás podobná opatření budou čekat i v budoucnu. Chci pevně věřit, že ne. Respektive abych nevypadal úplně naivně, jsem sice přesvědčený, že určitá opatření nás provázet určitě budou, ale chci věřit tomu, že to budou pouze opatření smysluplná a především opatření, která nám umožní žít plnohodnotný život, a to jak osobní, tak ten sportovní. Pakliže totiž tomu tak nebude, je na zvážení, jaký smysl má v takovém případě vůbec vrcholový sport. Vždyť samotný důsledek aktuální situace, který s sebou přinesl sport bez diváků, popírá samu podstatu sportu, a to je jen jeden z důsledků, kterých je bohužel mnohem víc.   

Čeho bys rád v trenérské kariéře ještě dosáhl?

Na tohle je těžké odpovědět, protože ptáš-li se na reálné sportovní výsledky, pak samozřejmě dokud, třebas i jen teoreticky, existuje možnost být u zlaté olympijské medaile českého zápasníka, tak jakýkoliv trenér snad ani nemůže mít jiný cíl a sen. Stejně tak by se ale dalo odpovědět i v souvislosti s medailovými umístěními na ME a MS. Nicméně já spíše odpovím tak, že bych rád ve své trenérské kariéře dosáhl toho, abych se ani za svoji trenérskou práci nikdy nemusel stydět.

Leave a Reply

Your email address will not be published.