O zápase

Zápas řecko-římský

Dějiny zápasu řecko-římského.

Zápas je jedním z nejstarších tělesných cvičení; jest obrazem boje člověka, jenž užívá výhradně svých přirozených zbraní, aby přemohl svého soupeře. O zápasu mluví historie národů. V šerém dávnověku byl člověk, pán tvorstva, odkázán v boji o svoje bytí pouze na tělesné síly, udělené mu přírodou, a až sem sahají stopy dnes tak vyspělého zápasnického umění.

U všech národů, byť i nepěstovali sport a tělovýchovu systematicky, shledáváme se se zápasem jako druhem zábavy a projevem mužné síly. Zápas byl pěstován po celém světě, všude ovšem jiným, svérázným způsobem, účel jest však všude stejný; poraziti soupeře a učiniti jej bezbranným.

Soustavně začatí pěstovati zápas staří Řekové, kteří jej zdokonalili, vynalezli chvaty a stanovili také první pravidla. Podle pověstí stanovil tato pravidla Theseus. Staletým pěstováním zdokonalili Řekové zápas tak, že jejích zápasnická škola jest až doposud základem pro všechny ostatní. V Řecku se zápasilo různým způsobem, jako ve stojí, v lehu, a užívalo se i bolestivých prostředků, jako kroucení a mačkání prstů, úderů, podrážení nohou atd. V zápase staří Řekové dosud předstižení a ani dostižení nebyli.

Ve starém Římě se pěstoval zápas v cirku, ale to byly již jenom nezdravé výstřelky z upadlého Řecka. Provozovali jej placení gladiátoři, kteří nehleděli na tělesnou krásu, ale pěstovali jen objemná těla a hrubou sílu. Z ostatních národů pěstovali také zápas staří Germánově, ale ne v takové míře jako Řekové a také odlišným způsobem.

Řecko-římské zápasy: Finská páka.

Ve středověku byl pojímán zápas též jako součást vojenské výchovy a byl hojně pěstován, hlavně šlechtou. O panu Lvu z Rožmitálu je známo, že se na svých cestách potýkal v zápase s cizími rytíři, Ze zachovaných spisů ze 14. století (německých) i s obrázky je zřejmo, že i ve středověku se zápas pěstoval, byl to však zápas velmi hrubý, který byl spojen s kopanci, škrcením a podrážením nohou.

Vzkříšením staroklasické kultury, humanismem, byl vzkříšen í zápas. Ve Filanthropinech (výchovných ústavech 18. století) mu bylo vykázáno též čestné místo a když pak snahy filantropistů vykvetly v moderní tělocvik, zápas u porovnání s ostatními odvětvími tělocviku zůstal pozadu. Pouze ve Švýcarsku se zápas ujal a tam se také vypěstovala zvláštní škola zápasnická, tak zvaný „švýcarský zápas“ (Schwingen), který jest všeobecně pěstován statným horským lidem a chráněn jako národní majetek, na nějž jsou Švýcaři velmi hrdi. Zápasy se konají v létě na volném prostranství při velkých lidových slavnostech, tak zvaných „Schwíngfest“. K těmto slavnostem se scházejí obyvatelé z celého okolí a zápasí o mistrovství okrsků a kantonů. Při tomto zápasu se mohou zápasníci chytati za oblek.

Atleti z řemesla se objevují ve Francii, vystupují veřejně jako siláci a vyzývají k zápasu o velké odměny, mají svou akademií, kde cvičí a kterou se řídí. Největší oblibě se těší zápas v jižní Francií, zemí slavných mistrů. Francouzi pěstují zápas tak zvaný řecko- římský, který sestává z chvatů pouze od pasu nahoru, bez zakročování nohou. Zdá se, že tento název není správný, jelikož Římané přijali zápas od Řeků a sami jej nevynalezli, řecká škola pak byla jiná, nežli jaké se atleti francouzští přidržují.

Němečtí turneři přijali tento způsob zápasu za svůj a nazvali jej německým zápasem, oproti švýcarskému, který připouští útok na nohy.

O zápase mluví historie všech národů. Generace, které prožily počátky našeho sportu a sledovaly jeho vývoj, znaly až do roku 1893 zápas pouze jako vyumělkovaný, vypočítaný na zevnější efekt různých zábavních podniků, cirků a podobně, beze všech přesných pravidel a vymezených řádů. Téhož roku uchopili se francouzští sportovci věci a stanovili přesná pravidla a zvláštní treningový systém, zakázavše veškerou surovost. První mezinárodní zápas stylu řecko-římského konal se v Paříži v listopadu roku 1898 na podnět časopisu „Journal des Sports“ s velikým finančním i morálním úspěchem; odtud se šířil pak se všemi pravidly přes Belgií, Holandsko a Německo do Anglie, Ameriky, Ruska, Rakousko-Uherska, Dánska a Švédska, Zvláště v Rusku doznal velkého rozšíření. Tam pomocí mecenášů vychovaly různé atletické ústavy (akademie) ruské veličiny zápasnické světové pověstí.

Několik členů této zápasnické společnosti dobylo svými výkony nehynoucího jména v historií zápasnického i vzpěračského sportu. Nejslavnějším z nich byl Faouët mladší. Z tehdejších zápasnických veličin velmi málo se mohlo pochlubiti, že jej překonaly. Faouět mladší zemřel roku 1879 v Bordeaux ve stáří 29 roků.

Z ostatních byli slavnými; Milomme, vynálezce chvatu spodního trhnutím se strany v pokleku (ceinture – ramassement de cóte á terre), dále Picard svým chvatem ramenozvratným a konečně bordeauxský zápasník Felix Bernard, žák Faouëtův, jenž šířil i slávu svého mistra uměním zápasnickým a kterého počítali k nejlepším zápasníkům, které Francie kdy zrodila.

Z mladších zápasníků francouzských (okolo 1870) měli zvučná jména Fourníer, Doublier, Chrístol a Rigal, mimo Francii též v Německu, kde našli rovnocenného soupeře v Karlu Absoví, zakladateli zápasnického sportu v říši německé, který zemřel roku 1895, zanechav výtečné zápasníky ve svých žácích Arnoštu Roebrovi, Jindřichu Eberlovi, John Pohlovi, Jakobu Kochovi a jiných.

Od roku 1898 jsou pořádány ve Francií, kolébce to zápasu řecko-římského, každoročně mezinárodní zápasy o mistrovství světa. Francouzi jej přinášeli pak do Finska a Estonska (Reval), kde nabývá rychle půdy a veliké obliby.

Z uvedeného jest patrno, že hlavní zásluha o zmodernisování starověkého zápasu náleží Francouzům, kteří nejenom tento ušlechtilý sport povznesli, ale í očistili přesnými pravidly od středověké surovosti, učinivše jej přístupným nejširším vrstvám.

V Čechách, jmenovitě v Praze, kde jiné atletické cviky a cvičení s činkami se těšily již okolo roku 1890 všeobecné oblibě, začal býti pěstován zápas slohu řecko-římského intensivně teprve po návštěvě slavných zápasníků Christola, Jagenforfera, Doubliera a Pierriho, kteří svým uměním získali u nás několik nadšenců pro sport zápasnický, jímž čeští sportovci děkují za dnešní rozvoj tohoto sportovního odvětví. Bylí to zejména naši staří průkopnicí těžké atletiky J. Balej a Fridolín Hoyer; později se k nim přidružil Ant Bína. Tito založivše nepatrný kroužek atletů a přeměnivše jej po čase ve větší klub, pěstovali mimo cvičení s břemeny též racionálně zápasnictví a vychovali řadu dobrých borců.

Ježto tenkrát ještě nebylo přesných pravidel zápasu řecko-římského, byl vzat za podklad zápas na celé tělo, z něhož některé chvaty, jako křižní, břišní a jiné spadaly do stylu zápasu francouzského (řecko-římského). Když se k nám po čase dostala přes Německo pravidla francouzská, jejích názvosloví se používalo do prvních let tohoto století. Někteří čeští zápasníci, věnovavše se cele tomuto umění, získali v mezinárodních soutěžích, ať jako amatéři či jako profesionálové, mnoho význačných úspěchů, jimiž proslavili jméno českého sportu.

Nová doba, jež se snaží tělesnou kulturu povznésti ve všech směrech a ve všech vrstvách našeho národa, pomůže snad í zápasu k větší oblibě a rozšíření, jako se stalo v mnohých jiných zemích, což jest naším upřímným přáním.

Různé druhy zápasu.

Formy zápasu se utvářely a měnily podle mravů a vzdělaností národů, dále podle věku a nazírání na tělesná cvičení postupem doby. U všech druhů zápasu jest však nejdůležitějším činitelem chvat, kterým se soupeř uchopí a švih, kterým se přivede z rovnováhy, hodí na zem a položí na lopatky. Osobní individualita, síla a postava jakož i základní postoj zápasníků jsou také důležitým činitelem. Chvaty, švihy a postoje byly ve všech dobách a pří druzích zápasu usměrňovány pravidly a nazíráním na vítězství nebo porážku, jež jest často velmi odlišné.

Ve Švýcarech se rozeznávají dva druhy zápasu: zápas a „Schwingen“. Oba tyto druhy se podstatně liší od moderního zápasu. V obou se provádí útok na nohy a nohama, hákování a podrážení nohou, průvleky skrze nohy, přehozy, pří nichž pod soupeřem proklouznou hlavou a pomocí chycení za stehna se vyzdvihne do výše. Zakazuje se chytání za šaty (při zápasu) a začíná se v přímém postoji, Schwingen povstalo údajně ze starého německého zápase „Raufen“ a nosí se při něm kalhoty, které sahají od boků do půli stehna a na konci jsou zahrnuty.

Zápas se zahajuje v postojí nebo v kleku. V každém případě však musí zápasník uchopiti svého soupeře pravou rukou za popruh vzadu na kalhotech a levou rukou za pravou paži soupeřovu. Po provedení tohoto počátečního záběru mohou se další chvaty nasazovati jíž libovolně. V zápase se pokračuje také na zemí a ke zdvihání soupeře smí se prováděti i uchopení za kalhoty na sedací částí, Přednost dává se chvatům, jimiž se soupeř vyzdvihne do výše a hodí se pak k zemí, k čemuž se používá nejčastěji chvatu v rozkroku. Pomocí tohoto chvatu se provádí překoty z postoje i pokleku.

Schwingen jest oblíbený národní sport Švýcarů, hlavně horalů, v němž se pořádají veliké soutěže o různé tituly. Zápas tento má starou a slavnou tradici a vítězové se těší veliké vážnosti. Sportovní disciplína jest veliká a velice se dbá na správné provádění a hodnocení švihů. Při velkých soutěžích scházejí se závodníci ze vzdálených krajů (kantonů) z Alp i měst, aby změřili své síly a podali důkaz své zdatnosti. V Chaux-des-Fonds sešlo se na příklad při velké slavnosti k závodům na 1.000 závodníků. Vítěz více za sebou následujících soutěží se nazývá „král švihů“ (Schwingerkönig). Ve švýcarském zápase pokládá se za poražena ten, kdo se dotkl země lopatkami, zády nebo sedací částí, anebo kdo se zároveň dotkl země šíjí a patami. Švýcaři si přinášejí do zápasu cenné prvky ze „Schwingen“ a jsou proto také výborní volnostylaři.

Tyrolský zápas „Rangeln“

jest obdobou švýcarského „Schwíngen“ a není mezi oběma způsoby podstatného rozdílu. Nejlepší zápasnicí jsou mezi horaly v Kítzhiibelu, Brixentalu, Ahrentalu. Jako pří Schwingen nejlepší zápasník se nazývá Schwingerkönig, tak v Rangeln dostává titul „Hochmoar“ nebo „Obermoar“, což jest pro mládence největší poctou a odměnou. Švýcarští a tyrolští zápasníci se odedávna spolu utkávají v pohraničních místech.

Turecko má svůj národní zápas, který provozují zápasnicí, zvaní „Pehlívan“ (Pehluan). Název „Pehluan“ jest perského původu a znamená Muž s pehlu (ramenní svaly), to jest svalovec, silák. Turečtí zápasníci se vyznačují silným krkem a zády, velice vyvinutými stehny a lýtky. Paže nemají nápadného svalstva, ale síla rukou jest mimořádná ve svěru. Profesionální zápasníci turečtí z dřívější doby vyznačovali se všichni těmito vlastnostmi. Jejich ruce byly jako kleště a své váhy a síly využívali hlavně ke stržení soupeře k zemi, válení a drcení. Rychlost a ohebnost byly již menší.

Do zápasiště vstupuje turecký zápasník v krátkých kožených kalhotkách, přiléhajících těsně k tělu; celé tělo, hlava a obličej jsou silně napuštěny olejem.Zápasu předchází delší obřad, který vrcholí v proslovu rozhodčího, pronášeném ku klečícím zápasníkům, obsahujícím napomenutí i slib asi tohoto obsahu:
Allah jest Bůh a Mohamed jest jeho prorok.
Osvícený zápasník Hamsa jes náš otec;
jeho čistá duše nám poskytuje všude svoji milost,
proto nikdy nenadužívejte síly svých paží,
neboť zápasiště jest polem cti!
Jak mnozí již jako mladí lvové vykročili,
aby ukázali sílu svých paží,
aby pak, spoléhajíce na svou sílu, podlehli potměšilé slabostí,
proto, nehonos se nikdo svým vítězstvím!
Poražený ale, snes svou lítost bez hněvu a záští!
Allah vám dopomoz ku zdaru!
Ve jménu Prorokově!

Zápasníci třikrát předstoupí a silně se ukloní, pak si silně tlesknou na stehna a vrátí se na pokraj zápasiště. Zápas započnou se silně předkloněným tělem, nohy jsou co nejvíce zakročeny dozadu. Ruce se zkříží naŘecko-římský zápas: prolomení mostu v parteru.zádech a druhou rukou se snaží zápasnicí vzájemně uchopiti za kalhoty a nohy, při kluzkostí namaštěného těla skýtají nejlepší možnosti k útoku.

Vykrucování prstů jest zakázáno. Dovoleny jsou všechny chvaty volného zápasu a proto jsou Turci dobrými zápasníky ve volném stylu.
K porážce postačí sezení v přímé posici, dále dotek země jedním ramenem, anebo nesení soupeře tři kroky, aniž by se tento dotkl země.

Most, který jest v moderním zápase výbornou obranou, platí rovněž za porážku.

Přerušování zápasu jest libovolné. Zápasnicí se procházejí za účelem osvěžení, napití, nebo aby si utřeli pot s obličeje, nebo aby se polili vodou.

Z nejslavnějších tureckých zápasníků slavné epochy koncem minulého a počátkem tohoto století jmenujeme Courta Derelliho, muže veliké vytrvalosti, který zápasil s Jusuffem 2,5 hodiny nerozhodně. Jeho rozměry byly: výška 190 cm, krk 52, prsa 140, paže 44-47, předloktí 40, stehno 78, lýtko 50, zápěstí 23 cm, váha 150 kg. Neméně slavný Halil Adali, který měřil 193 cm a vážil 132 kg. Halí Adali zápasil s velkým úspěchem v Evropě i v Americe, později se však stal obětí alkoholu a ve své domovině zanikl. Obr Hassan Nurlah měřil 204 cm, objem prsou 160 cm, krk 56, paže 50, stehno 83, lýtko 52 cm, váha 164 kg! Nurlah vybojoval poměrně málo utkání, protože pro jeho enormní rozměry jej nechtěli bráti do soutěží, jelikož naháněl svým soupeřům strach. Svého krajana Kara Ahmeta porazil Nurlah v Paříží 11. 2. 1900 za 17 min. 30 vteřin. Kara Ahmet dobyl po dvakrát mistrovství světa. Nurlah pocházel ze zápasnické rodiny, byl abstinent a nekuřák, živil se hlavně chlebem, rýží a zeleninou. Později vedl špatnou životosprávu, jíž navykl v Evropě, poklesl ve formě a vrátil se do vlasti. Ismail Jussuf byl 195 cm vysoký a vážil 128 kg, jeho předkové byli rovněž zápasníky. Porazil Halil Adaliho za 3 hodiny a zanikl při katastrofě francouzského parníku „Bourgonge“ 4. 6. 1898, když se vracel do své vlasti s nabytým zlatem. Jussuf pil jenom vodu, postil se před každým zápasem a byl vzorem solidní životosprávy. Také Kara Ahmet zápasil jako ostatní pouze ve slohu řecko-římském a dosahoval pronikavých úspěchů. Nejprve byl nosičem, pak se stal proslulým zápasníkem a dobyl v letech 1899 a 1900 v Paříží mistrovství světa. Za svoje úspěchy vděčil spíše enormní síle nežli technice, liboval si v provádění. nelsonů a podramenních chvatů. Váha 105 kg, výška 178 cm. Zemřel v roce 1902 v Cařihradě, kde měl kavárnu, byl raněn mrtvicí, neboť byl příliš krevnatý.

Bretoňcí, obyvatelé severofrancouzské provincie La Bretagne, provozují také svůj svérázný zápas, který se liší od jihofrancouzského.

Zápasníci mají kalhoty a bluzu nebo košilí ze silného plátna a jsou opásání hrubým koženým opaskem. Zápasnicí se uchopí za bluzy nebo košile a snaží se hákováním nohou strhnouti svého soupeře na lopatky. Když se přitom napadenému podaří otočiti se na břicho, začíná se zápas znovu z postoje. Zápasí se pouze v postoji a dovoleny jsou chvaty od hlavy k pasu.

Peršané se před započetím zápasu pozdraví položením ruky na hlavu svého soupeře. Útok se zahajuje tak, že se jedna ruka položí na rameno soupeřovo a druhá se vsune v podpaždí, aby se tělo přivedlo z rovnováhy a zdvižením a hozením do strany přivedlo na lopatky.

Za vítězství se považuje hození na zem a položení na lopatky se hodnotí nejvíce. Poražený setrvá delší chvíli na zemi, nato se pokloní vítězí, který poctu od svého soupeře pozdravem opětuje. Na Kavkaze provozovaný gruzínsko-arménský zápas má mnoho podobného se švýcarským „Schwíngen“, je ale mnohem tvrdší.

Charakteristikou jest kazajka z pevného plátna s krátkými rukávy, která jest vpředu otevřena a nechává krk í prsa volné. Kalhoty jsou obtočeny šálem a těsně přiléhavé. Kazajka a kalhoty slouží za předmět útoku.

Zápasu předchází tanec Lesgiňka, jehož melodie se během zápasu zpívá a doprovází tleskáním rukou všemi diváky. Nejproslulejším kavkazským zápasníkem byl Kula Gardanelli (Hrimjanc), jenž byl jen jednou poražen, a to od obrovského kozáka F. Michailova.

Řecko-římský zápas: počáteční chvaty.

Na Krymu se cvičí tatarský zápas, při němž se soupeří uchopí vzájemně za popruh, který je upevněn okolo pasu, a snaží se zdvižením, hozením a nastavením nohy jeden druhého poraziti. V celém Rusku je velice populární pásový zápas, k jehož provádění nosí zápasníci rovněž okolo těla pás s dvěma držadly. Na znamení potleskem se zápasníci uchopí za tato držadla, a to vpravo nadhmatem a vlevo podhmatem. Pás je upevněn dvěma řemeny mezi nohama, aby pří záběru neklouzal. Když během zápasu některý ze soupeřů tato držadla pustí, pokládá se za přemožena.

K tomuto zápasu jest třeba velké síly rukou a spočívá v tahání. Točeni a házeni soupeře. Velké námaze jsou vystaveny paže, záda a kříž. Neobyčejně se vyvíjí síla prsou. Dobrými pásovými zápasníky byli také Lurich, Padubný a Pohl.

Rusíni a Ukrajinci v bývalé Haliči, Malorusku i Ukrajině, silný a samorostlý kmen, provozují druh zápasu, zvaný „Pepid sele“, jenž se zakládá na síle.

Jedna ruka se položí na rameno a druhá na záda soupeřova. Tlakem na paže snaží se zápasníci dosíci dvojitého křížového chvatu, při čemž větší a silnější obyčejně zvítězí. Nastavování nohou jest zakázáno, stejně jako při límcovém zápasu, pří čemž se soupeři uchopí za límce u košil a snaží se vzájemně hoditi k zemi. Nohy musí přitom vyvinouti velkou sílu, aby se zápasník udržel v postoji. Dlouhou dobu platil za národního hrdinu Kírílo Košemjaka, který v zápase nadmíru vynikal.

Na Islandu jest národním zápasem Glima. Tento zápas byl chován dříve jako národní tajemství a teprve roku 1909 byl v Evropě poprvé předveden. Zápasníci nosí kalhoty. Na začátku boje uchopí se soupeří vzájemně, a to pravou rukou za hořejší část kalhot na levé straně a levou rukou za pravou kapsu kalhot. Soupeři se snaží vyzdvihnouti a švihem do strany s podražením nohy položiti. Poražen jest ten, kdo se dotkne země kteroukoliv částí těla mezi loktem a kolenem. Glima jest směsí zápasu pásového, Schwingen i našeho a vyžaduje velkou zručnost.
Hlavně záleží na provedení jistých chvatů, které vyžadují anatomické znalosti. Rozdílu ve váze a třídách není.

V Anglii, Americe a v britských koloniích i v Australii pěstuje se zápas ve volném slohu (catch as catch can), a to amatérsky i profesionály, kdežto řecko-římský zápas nenašel obliby.
V Anglií jest zápas pěstován jíž po staletí a již král Eduard VI (1547-1553) povolal mistra zápasu Herda z hrabství Westmoreland ke svému dvoru, aby se přesvědčil o síle a zdatnosti tohoto obra.

V posledních letech rozšířil se zápas ve volném slohu také v evropských zemích, jelikož jest součástí programu olympijských soutěží. Nejvíce se pěstuje v severských státech, Belgii, Francii, Švýcarsku, Madarsku a Turecku, v ostatních zemích méně; rovněž u nás nezapustil přes veškerou snahu některých činitelů pevné kořeny a soutěže ve volném stylu jsou pořádány jenom ojediněle, ačkoliv máme řadu dobrých volnostylařů. Zápasník těžké váhy Klapuch dobyl II. ceny na mistrovství Evropy ve Stockholmu v roce 1934 a II. ceny na olympijských hrách v Berlíně.

Zápas ve volném stylu připouští všechny chvaty na celé tělo, kromě dvojitého nelsonu, nůžkového chvatu přes břicho a chvatů strangulačních.Zakázáno jest rovněž jako při zápase řecko-římském kroucení prstů, kopání, škrábání, tahání za vlasy a škrcení, naproti tomu hákování a podrážení nohou a akce nohama jsou dovoleny.

Z českých zápasníků vynikl ve volném stylu nejvíce zesnulý profesionál mistr Josef Šmejkal, který dosahoval ve Spojených státech velikých úspěchů a utkal se s Frankem Gotchem o mistrovství světa, když předtím porazil 54 zápasníky. Frank Gotch zemřel v roce 1920, Šmejkal roku 1942.

V Indii se liší zápas od volného stylu jenom tím, že strangulační chvaty (škrcení) ve všech formách jsou dovoleny, dále pak tím, že se zápasí bez obuvi na boso na holé zemi. Indičtí zápasníci dávají přednost postoji a jsou velice pohybliví, zvláště pohyby nohou jsou prováděny velmi rychle. V Evropě nejznámějším zápasníkem byl Gama, který zápasil v londýnském stadiu se St. Cyganíewiczem (Zbyszko) 2 a půl hodiny nerozhodně. V roce 1911 dobyl mistrovství Indie v Allahabadu před obrem Kikar Singhem. Středisko indických zápasníků jest v Lahore. Indičtí zápasníci opouštějí jen velmi zřídka svoji zemi a jsou proto ve světě poměrné málo známí.

V Africe jsou kmeny, které pěstují od mládí zápas, pří němž platí za poraženého ten, na němž jeho soupeř leží nebo klečí. V Egyptě se provozuje zápas řecko-římský, který tam zavedli. Francouzi a Italové. Afričané si libují v natírání těla olejem. Také Kabylové v severní Africe pěstují jakýsi druh zápasu ve volném stylu podle určitých pravidel a dávají přednost výhradně účinným chvatům na nohy. V Jižní Africe se pěstuje výhradně volný styl podle mezinárodních pravidel.

Japonsko má starý zápasnický kult (Sumotori). Rozeznáváme dva druhy japonského zápasu, a to „Sumoo“ a „Jíu-jítsu“, které jako sportovní disciplína se nazývá „Judo“.

Sumoo jest starý japonský zápas, zápasníci tvořili zvláštní kastu a byli vychováni ve školách, dobře živeni, takže z prostředních postav byli vychováváni enormně tlustí kolosi. Zápasníci se dělí na třídy podle vyspělosti a jejích hodnost jest vyznačena na vyšívaných zástěrách.

Zápasí se v kruhu o 6 m v průměru. Kruh jest zřetelně vyznačen obrubou z plsti. Zápasnicí mají na nahém těle pouze úzký pás okolo boků a snaží se jeden druhého z kruhu vytlačiti nebo poraziti. Za porážku platí jíž dotknutí se země jedním prstem ruky. Používá se hlavně hákování a podrážení nohou, zdvihání a házení, jakož i přetlačování. Každé soutěží předchází obřadné zahajování. Velké soutěže konají se v hlavních městech dvakrát do roka a těší se velikému zájmu. Ze zápasníků se utvoří nejprve skupiny a z těchto pak se utvoří dvojice. Sumoo jest doposud v Japonsku nejpopulárnějším zápasem, ačkoliv tam již v poslední době pronikly i moderní zápasnické systémy. Soutěže v sumoo trvají více (obyčejně 9) dní a konají se o Novém roce a na počátku jara.

Také některé kmeny Indiánů v Jižní Americe (Timbrís) mají svůj druh zápasu. Úplně nazí zápasníci nosí silný řemen okolo pasu a protáhnou si kus látky zkrze nohy, aby ochránili pohlavní orgány. Levou rukou se uchopí vpředu za pas a pravou vzadu, snažíce se vzájemně vyzdvihnouti do výše, aby se nemohl držeti a položí jej na lopatky, což vyžaduje více síly nežli techniky. Utkání mistrů se koná pří velkých slavnostech.

Čínský zápas jest velice surový a nezasluhuje proto tohoto jména. Nejznámější čínský mistr zápasu „Chín-Uri“ z Kantonu, který svoje umění ukazoval také v New-Yorku, řekl o něm toto: čínský zápasník zápasí jako furie a nehledí na strkání a rány do břicha, rukou nebo hlavy, jest jenom stále přípraven provésti něco svému soupeři, co by jej učinilo boje neschopným. Zajisté bylo zapotřebí celých století k vynalezení všech chvatů, ran, hození, úskoků a klamů a jejích zdokonalení pro útok i obranu, jichž dnes používáme. V těchto jsou obsažena pravidla čínského zápasu. Čínský zápasník, to jest rváč, který jest mistrem svého oboru, dovede svému soupeři vraziti ukazováček a prostřední prst ruky přímo do očí a zároveň jej druhou rukou škrtí, jelikož mu tlačí klouby ruky na vzduchovou trubici. Napadený má ovšem možnost, aby se stejně vydatným způsobem svému soupeří odplatil, a to třeba úhozem kolenem do břicha nebo žaludku.

Zápas řecko-římský a volný styl jsou rozšířeny ve všech kulturních státech. V Evropě převládá zápas řecko-římský, v ostatních světadílech volný styl. Světové oficiální soutěže se pořádají pod dohledem mezinárodní zápasnické federace (Internacional Amateur Wrestling Federatiori) každoročně. V každé tělesné třídě smí za každý stát startovati pouze jeden závodník, representant dotyčné země, který byl národním svazem určen. Soutěže se konají odděleně ve volném slohu a v zápase řeckořímském. Zápasí se bud o titul mistra Evropy nebo mistra světa. Za světové mistrovství se považují soutěže na olympijských hrách. Největší oblibě a rozšíření se těší zápasnický sport v Evropě ve státech severských.

Zápas jest ideální formou cvičení a rekreace.

Zápas jest pravděpodobně nejstarším ze závodních sportú. Již v době předhistorické měřili mužové vzájemně svoje síly v zápase. Tehdy ovšem nebylo žádných pravidel jako jsou dnes, kdy se konají na celém světě utkání závodníků podle přesných pravidel.

V oněch prvních dobách byl zápas pouze projevem hrubé síly jeskynních mužů. Dnes však je tomu docela jinak. Dnes nevítězí ten, kdo je fysicky absolutně nejsilnější, dnes rozhodují v zápase ještě jiní činitelé nežli jsou váha a síla, totiž technika, taktika, dech, vytrvalost, rychlost, pružnost a zručnost, které dávají možnost slabšímu, aby zvítězil v bojí nad brutální silou. Jest to spolupráce ducha a těla.

Prvotřídní zápasník musí míti rychlost sprintera, vytrvalost a bojovnost footballisty, tělesnou vyspělost plavce (tu má mít ostatně každý sportovec), pohotovost a rozhodnost boxera nebo šermíře atd., a musí všechny tyto vlastnosti v sobě spojovat, musí býti rychlý v rozhodování, musí míti dobrý postřeh, musí znáti rovnováhu, sílu a kondici svého soupeře.

Zápas jako jeden z nejzajímavějších bojových sportů jest také strhující pro diváka. Jakožto tělovýchovný prostředek jest zápas vysoké hodnoty, každý sval v těle jest vyvinut v souladu a harmonii s druhými částmi těla. Těla moderních zápasníků mají klasické formy. Svaly hoření a spodní části těla jsou napínány stejnoměrně a z toho důvodu jest zápas ideálním cvičením.

Pro pěstování zápasu není zapotřebí nákladných zařízení a může jej proto snadno a skoro všude pěstovati každý mladý muž, ať student, řemeslník, čí úředník, po svém zaměstnání. V Německu a Spojených státech jest zápas zaveden jako povinné cvičení. Zápas jest také sportem, který lze pěstovati v pokročilém věku a jest mnoho zápasníků přes 50 a 60 let. Známý americký zápasník Burns zápasil ještě v 65 letech a Zbyszko Cyganiewísz dobyl mistrovství světa v 55 letech. Podobných případů bychom mohli uvésti celou řadu (náš Fryštenský). Každý je stár jenom tak, jak se sám cítí, a kdo cvičí, cítí se mladším.

Zápas jest zajímavý, protože každá akce jest jiná a každá dvojice zápasí jinak, situace se střídají, v jednom okamžiku jest zápasník v útoku, v druhém v obraně.

Zápas jest sporem bojovým, ale nikoliv brutálním. Takovým se může státi jenom tehdy, pakliže jej pěstují brutální lidé. Zápasníci nastupují k boji v nejlepším úmyslu položiti jeden druhého na lopatky, nikoliv však jej zraniti nebo mu způsobiti nějakou bolest. Zápas vychovává lidí odvážné, nebojácné a takové dnešní doba a národ potřebuje. V Americe jest zápas velice pěstován na školách středních i vysokých. Zápas je sportem celých mužů. Školy mají své turnaje, utkání ústavu a vysokoškolská mistrovství. Lékaři a učitelé tělocviku doporučují zápas jakožto výborný prostředek k výstavbě těla. Zápas otužuje a vychovává hochy v zdravé a celé muže.

Deset minut zápasu jest lepší, nežli hodina monotonního cvičení rukou a nohou. Učte se zápasit pro zachování zdraví a sebedůvěry!
Zápas vede k lepšímu zdraví, větší síle a lepší mužnosti, pomáhá nám uchovati si svěží mysl a mladé tělo.

Jaké jsou účinky zápasu se zřetelem na osobní individualitu?

Zápas je cvičení, které:

  1. napomáhá k všestrannému a poměrné rychlému vývoji těla a zanedbaných částí, k narovnání tělesných deformací, způsobených jednostrannou prací a podobně
  2. napomáhá k vývinu plochých prsou, skleslých ramen a vylezlých lopatek
  3. sílí břišní svalstvo a podporuje trávení
  4. podporuje vývin bočních svalů a všech zanedbaných svalů
  5. přímí páteř, sílí krční svalstvo (propadlý krk není hezký)
  6. odpomáhá od topornosti, reumatíckých defektů a nepohyblivosti pravidelnou masáží a zvýšeným oběhem krve
  7. vyvíjí a sílí slabé plíce působením hlubokého dýchání
  8. odtučňuje tělo (zbavuje je přebytečného tuku)
  9. pomáhá vyvíjeti a uchovati: mládí (svěžest), zdraví; vitalitu, energii, sílu, odolnost
  10. udržuje tělo pohotové pro denní práci, pro rodinu, stát a národ
Spojte se s námi Facebook ico Youtube ico
Kontakty
P.O. BOX 40
Zátopkova 100/2
160 17 Praha 6
Tel.: +420 242 429 222
Fax: +420 242 429 222
E-mail: zapas@cuscz.cz
United World Wrestling United World Wrestling Europe
Nahoru Copyright 2017 © deSigno Solutions s.r.o. - Všechna práva vyhrazena